Stává se to skoro na každé cestě, jen to nikomu nestojí za zaznamenání. Například zpoždění vlaku a zmeškání následného spoje už nikoho nějak moc nevzruší, protože je to na denním pořádku. Takže o tom nikde nenapíše. Proč také? To, že autobusy mají zastávky ví každý člověk, a proto také jaksi logicky předpokládá, že tam autobus také zastaví. Jenže ono to tak nebývá vždycky. Když v horách čekáte na autobus, abyste se z bodu A dostali do bodu B, domníváte se, že i řidič ví, že pěšky nechcete nebo nemůžete. My jsme to měli dohromady, protože nás čekala dlouhá túra, tak jsme chtěli šetřit každý kilometr. Tudíž jsme čekali na zastávce v počasí, ve které by ani psa nevyhnal.
Jako vždy jsme raději vyšli dříve a o to déle jsme tu museli čekat. Prvních pět minut zpoždění jsme brali s humorem, čas nás nehonil. Tedy zatím. Dalších pět minut už bylo na pováženou a při dalším zpoždění jsme již poněkud znervózněli. Přemýšleli jsme nad tím, zavolat na společnost, která zde autobusy provozuje, ale nikdo z nás neznal místní dialekt a francouzsky jsme uměli málo. Já tedy ani slovo. A tak jsme tam pomaličku začali pouštět kořeny, když se konečně autobus objevil. Sundali jsme torny, neb s nimi se nastupuje špatně a čekali.
Autobus si to vesel profičel kolem a řidič udělal jen jakési podivné gesto. Snad to mělo znamenat, že má zpoždění, a tudíž nemá čas se s námi crcat. Už jsme jen bedlivě sledovali zadní část autobusu, zda tam nechodí průvodčí a nehuláká francouzsky onu slavnou větu. „Nezastavujeme, máme zpoždění!“. Inu, co dál? Stáli jsme tak všichni jak tvrdé Y psilon a koukali do hor. Náhle se městečko Salu zdálo hodně vzdálené. Takže jsme tam ještě chvíli postávali a čekali na zázrak. Nekonal se. Nezbývalo než čekat na další. Nakonec jsme to vzdali a vrátili se zpátky do Couflens – Lavoir. A to byl konec výletu.
